Pohled na smutný špalíček posledních přeživších domů, které pamatují brněnské Benátky. Vlevo zadní trakt Dornych 29, uprostřed a vpravo domy Dorncyh 29, 31 a 33.

Čtveřice domů na adresách Dornych 29 (dva domy), 31 a 33 tvoří poslední pozůstatek městského bloku, který pamatuje zmizelou romantiku, tzv. brněnských Benátek. Omývány vodou Svrateckého náhonu a přilepeny k tovární zdi proslulé Vlněny, po dobu tří staletí tvořily nezlomnou hmotu města, kolem níž se odehrávaly veselé i smutné události, ze kterých vyrostlo moderní Brno. Nakonec utichlo syčení parních strojů z Vaňkovky, klapot stavů z Vlněny, náhon byl zasypán a železnice snesena. V roce 2026 se pak proměna území dovrší demolicí již opuštěných domů. Brno požírá samo sebe.

Dornych 29, domu v uličním traktu někdo ukradl smaltované cedulky s číslem popisným i oreintačním.

Dornych 31, poněkud skromnější jihovýchodní sourozenec růžového secesního domu.

Dornych 33, dnes poslední z řady domů, původně za ním ještě stál dům č. 35 a přístavky přiléhající k mlýnu na Svitavském náhonu, těsně nad soutokem se Svrateckým náhonem.

Čtveřici uzavírá dvorní trakt domu č. 29, jediný ze čtveřice domů, který byl skutečným pavlačákem. Pohled na pavlačový dům z místa, kudy za malou zahrádkou protékal Svratecký náhon. Obyvatelé mohli z pavlačí po celý den sledovat ruch ve Vlněně a dělníci naopak viděli místním někdy až přímo do talíře. V pavlačových domech bylo těžké utajit cokoliv, přesto byla až do posledních chvil atmosféra na Dornychu mnohem přívětšivější než to, co přichází nyní.

Historie

Místo na pravém břehu Svrateckého náhonu při cestě a pozdější ulici zvané Dornich či Dornych bylo pro svoji úrodnou půdu a příhodnou polohu pod hradbami Brna odpradávna využíváno jako zahrady a sady. V době obléhání Brna Švédy roku 1645 je na místě doložen Thomasův mlýn (v průběhu obléhání vypálený), který by měl dnes adresu Dornych 35. Mlýn byl po válce obnoven, ale domovní blok měl na své postavení čekat ještě dalších dvě a půl staletí.

První zástavbou v okolí mlýna se staly malé domky na západní straně ulice Dornychu v první polovině 19. století, charakter území pak zásadním způsobem změnila železniční spojka z dolního na horní nádraží, vybudovaná v létech 1868 až 1870. Na počátku 19. století se také až k Dornychu dostává z levého břehu Svrateckého náhonu neustále se rozšiřující textilní výroba. Před rokem 1813 je zhruba v prostoru dnešního čísla Dornych 27 uváděn soukenický mistr Josef Lindner, po tomto roce zde vzniká manufaktura Karla Andrease Biegmanna a textilní továrny se na parcele drží dalších 200 let. Na místě domů nicméně stále zůstává zahrada vymezená z jedné strany ulicí a z druhé náhonem.

Budovy Thomasova mlýna ze třetí a textilní továrny ze čtvrté strany tak jasně vymezují lichoběžníkovou parcelu, zatím nezastavěnou. Mezitím v roce 1825 textilní továrnu získává Franz Pösch a o 20 let později Moriz Redlich. Předposledním podnikatelem se na místě stává v roce 1872 Salomon Schönfeld, než celý blok připjuje ke svému textilnímu impériu Paul Neumark v roce 1908. To už ale na místě stojí čtyři honosné městské domy.

Výstavba všech čtyř domů proběhla zhruba současně v rozmezí let 1900 až 1906 tak, že budovy včetně dvorů a přístavků, jež tvořily zadní trakt směrem k náhonu, zcela vyplnily prostor vymezený mlýnem, továrnou, náhonem a ulicí Dornych. Tři domy do ulice byly vystavěny jako pětipodlažní nájemní domy (s jedním podlažím podzemním) se tří- až čtyřpokojovými byty vyšší třídy, zatímco ve dvorním traktu Dornych 29 byl vystvěn typický pavlačový dům s malými byty určenými zejména pro dělnictvo z okolních továren. Dům ve dvoře byl přístupný z ulice průjezdem v uličním traktu.

K pocitu stísněnosti obydlí v průmyslové metropoli jedinečným způsobem přispěla výstavba nové moderní železobetonové skárny a přádelny firmy Paul Neumark v roce 1925. V bezprostředním sousedství obou domů Dornych 29 tak vyrostla 16 m vysoká betonová zeď, která uvrhla prostor obytných domů do stínu věčně hlučné továrny. A v šeru továren, železnice, dunění tramvají a posléze stále více aut prožily domy celé 20. století. V 60. létech byl zasypán náhon, který je odděloval od areálu Vlněny, jež v roce 1949 pohltila a spojila dohromady okolní textilky. V 70. létech byla zrušena spojka mezi hlavním a dolním nádražím a na Dornychu vyrostl obchodní dům Prior. V 80. létech se stěhuje strojírenská výroba z Wannieckovy strojírny, tou dobou součásti Zetoru, do kmenového závou v Líšni a v 90. létech pro změnu zaniká staletý textilní průmysl ve Vlněně. Z Dornychu, kdysi živé průmyslové ulice, se stává vlivem narůstající automobilové dopravy ještě nepříjemnější periferie a majitel domů, město Brno vkládá do údržby celého bloku méně a méně úsilí.

V roce 2017 je v rámci likvidace areálu Vlněny zbořena i Neumarkova skárna z roku 1925 a do dvora domů č. 29 tak po 92 létech zasvítí večerní slunce. Následně vyrůstají v těsném sousedství již více než stoletých domů hypertrofické kancelářské budovy nepatřičných tvarů, které dávají okolí bizarní nádech a současně likvidují staletou historii místa. Nakonec jim budou muset ustoupit i čtyři bytové domy, které v do základů proměněné čtvrti nejdéle nesly pochodeň historické paměti. Není už Svratecký náhon, není Thomasův mlýn, tramvaje musely na Dornychu ustoupit desítkám tísíc páchnoucích aut. Z Vlněny a Vaňkovky zbyly jen názvy, ke kterým se sarkasticky hlásí byznysové komplexy toxické pro život ve městě, v jejichž nablýskaných fasádách se zrcadlí prázdnota. V roce 2026 je plánována demolice posledních čtyř domů, které pmatují brněnské Benátky.

Na plánu města z roku 1909 je dobře patrná čtveřice tehdy nových činžovních domů, stejně jako bývalý Thomasův mlýn v č. 35 a ještě o kousek dál soutok dnes neexistujícího Svrateckého náhonu s náhonem Svitavským. Tato vodní zákoutí, mostky a mlýny nad vodou dávala místu neopakovatelnou atmosféru zvící brněnských Benátek. Obyvatelé a představitelé Brna se o unikátní scenérie během pouhého staletí dokonale a dobrovolně připravili a přišli tak o možná nejhezčí zákoutí města. V levém dolním rohu mapky je pak vidět Vaňkovka se zaniklým systémem železničních vleček.

Popis

Všechny domy ze čtveřice posledních pamětníků 19. století na Dornychu jsou pětipodlažní s jedním podzemním podlažím (vlhké sklepy na břehu Svrateckého náhonu), zvýšeným přízemím a třemi patry. Zatímco domy obrácené do ulice mají honosná vnitřní schodiště a nacházely se v nich byty nadprůměrné vělikostí i kvalitou vybavení; jediný dům v uličním traktu č. 29 byl pavlačák s pavlačemi obrácenými do Vlněny, tak, že z nich bylo možné pozorovat tovární ruch. Všechny domy mají sedlové střechy s půdami, které byly dřív hojně využívány obyvateli, zatímco dnes holuby.

Zadní strana bloku nebyla rovnoběžná s ulicí, ale tvořil ji Svratecký náhon, který se k severozápadu od ulice vzdaloval a uzmožnil tak v č. 29 výstavbu dalšího domu ve dvoře. Pozemky za domy č. 31 a 33 (a dříve též 35) tolik místa neskýtaly a jejich dvory proto alespoň částečně vyplnily přístavky a kůlny zdánlivě vyrůstající přímo z vod náhonu. Zajímavostí, která zmizí současně s domy při jejich demolici v roce 2026, je dvojice ocelových garážových rolet od firmy Anton Bilek, Brno Stará ve dvoře domu č. 31.

Každý dům disponuje svým vlastním dvorem, obehnaným ze všech stran zdmi. Dvory byly nicméně při poměrně vysokém počtu nájemníků malé pro pěstování čehokoliv, s výjímkou poněkud zasunutějšího dvora za dvorním traktem v č. 29, kde pod mohutným kaštanovníkem vznikla i malá zahrádka. Zahrádka byla rovněž jediným místem s přístupem k náhonu, ostatní domy neměly k vodě přístup a jejich dvory byly uzavřeny vysokými zdmi tyčícími se přímo nad hladinou.

Po zasypání náhonu na přelomu 50. a 60. let 20. století vznikl mezi zadními zdmi dvorů a areálem Vlněny zvláštní nevyužitý „prostor nikoho“, který je vlastně dodnes svědkem trasování původního náhonu. Historicky jde totiž o přirodní rameno Svratky, o kterém psal Kosmas ve své kronice, když zmiňoval, že Brno je město na soutoku dvou řek: Svratky a Svitavy (dnešní soutok se nachází mnoho kilometrů za městem). Jeho likvidací a nedůstojným koncem ve stavební suti mezi dvorky tak mimo jiné Brno přišlo o řeku, která před tisíci léty přímo podnítila jeho vznik.

Jedno z mnoha malebných zákoutí pod kaštanem ve druhém dvoře č. 29. Pod nohama fotografa kdysi protékalo jedno z ramen řeky Svratky.

Dvory jsou navzájem odděleny zídkami jako někde ve Stínadlech.

Přes všechny pozdější úpravy, zateplení a zjednodušení fasád domů zůstává dřevěná veranda ve dvoře připomínkou, že byly kdysi i časy, kdy ornament nebyl zločin a krása a příjemnost byly kritériem pro posuzování stavby.

Třešničkou na dortu při průzkumu dvorků je dvojice ocelových svinovacích rolet od firmy Anton Bilek, Brno Stará.

Za nocí jasných, jaké Brno zná, bylo prý nad vodami mlýnského náhonu lze vidět i rusalky. Dnes tu však potkáte přinejlepším bezdomovce.

První dojmy při nástupu na schodiště v domě č. 31 jsou až téměř zámecké. Ono nás to brzy přejde.

Pohled do romantické dřevěné lódžie, odkud mohli obyvatelé přehlédnout přes tři dvory. Tady už se na houpacím křesle nikdo za vlahých večerů houpat s dýmkou nebude. Třeba tu ale bude stát fitko, prodejna proteinů nebo nehtový salon.

Také zábradlí by se svojí zdobností nemuselo stydět za srovnání třeba s renesančními zámky.

Měděnková zeleň se náramně hodí k hromadám holubívh hovínek. Poslední obyvatelé odešli asi v roce 2024?

Schodišťová hlavice, kterou by patrně neocenili Mach ani Šebestová.

Z důvodu neustálého ničení společných prostor domu byl v domě nainstalován skrytý kamerový systém. Tak skrytý, že ho nikdy nikdo neviděl.

Velkolepé dveře do bytů, jaké se dnes už nestaví.

Skladba místních obyvatel byla zejména ve 21. století přepestrá. Hodně z nich mělo předky v Maďarsku nebo třeba v Idnii. Také tu žili umělci, jako třeba malíř, který je autorem tohoto obrazu. Snad šlo o obyvatelku domu, která jej jako jediná až do demolice zřejmě neopustí.

Byty v uličním traktu byly prostorné, světlé a kvalitně vybavené. Parkety utrpěly staletími, nicméně bydlet by se tu po malých úpravách dalo téměř okamžitě.

Většina bytů měla noblesně vysoké stropy, o jejichž snížení se pak obyvatelé pokoušeli, aby ušetřili za topení nebo získali úložný prostor. zde třeba za použití sádrokartonu.

O movitosti původních obyvatel svědčí také pokoje pro služebné, ukryté za kuchyní každého z bytů. Na prostoru o délce i šířce právě jedné postele trávily na počátku 20. století nešťastnice většinu svého života, pokud zrovna nesloužily privilegovanějším.

Byty měly koupelny od samého počátku, nicméně některé pozdější úpravy předčily i jejich původní stav.

Češskoslovenské hodiny od firmy Klenoty řízené křemíkovým krystalem.

Byty byly krásné, se snahou o dokonalost v každém detailu. Třeba i s mosaznou a pochromovanou krytkou klíčové dírky. Ta by dnes stála víc než celé dveře (papírové).

V mnoha bytech zůstala smutná mementa připomínající jejich zmizelé obyvatele. Třeba veliká sbírka papírových modelů měst.

Nebo jiné sbírky svědčící o vášních svých majitelů.

Arpád Haris v roce 2000 vstupil do komunistické strany. Zemřel v roce 2008, v bytě ale sále žili dědicové, kteří dodnes neodvezli nic z jeho pozůstalosti.

Pohled na dům ve dvoře a setkání komunikačních generací. telegraf, telefon a satelitní televize již všechny víceméně zamířily do historie.

Celkový pohled do dvora. Vlevo dvorní trakt č. 29, vpravo uliční trakt domů 29, 31 a 33. Žlutá budova ve dvoře č. 33 je pravděpodobně přestavěným pozůstatkem bývalého Thomasova mlýna ze 17. století.

Komentáře: